Jedno velké přání - Tak jde čas...

103. KAPITOLA – TAK JDE ČAS…
„Hlavně se neschovávej za mě, ukaž jí, že jsi sebevědomá a že se jí neobáváš. Musíš hned na začátku dát jasně najevo, že ty jsi tady pánem. Ale zase ji nesmíš zastrašit. Chovej se k ní jako k obyčejnému člověku, vždyť ona je úplně normální dívka, ne?“ poučoval Remus.
„Jistěže je, jen mám v sobě takovou sílu, že bychom ji nedokázali zastavit.“
„Tak o tom silně pochybuji.“
„Uvidíme.“
„Kam mají dorazit?“
„Každou chvíli, je čas oběda, ne?“
„Vy jste si nestanovily přesnou dobu?“
„Ne, řeklo se, že mi ji přivedou na oběd. A už je čas obědvat, že jo?“
„Vy se mi snad jenom zdáte…“ zakroutil hlavou Remus.
Tereza neustále vykukovala z okna, když v tu zahlédla tři siluety – staršího muže, mladou ženu a dívku; Strážkyni. „Už jdou!“ zakřičela a hnala se ke dveřím. Remus raději zůstal v kuchyni, odkud slyšel, jak se otevírají domovní dveře, poté výměna slov produkovaná známými hlasy a jedním neznámým. Asi po deseti minutách za ním vešla Tereza se Strážkyní. Lupin jim vyšel vstříc.
„Penelopo, tohle je Remus Lupin. Remusi, tohle je Penelope Hokiesová.“
„Velmi mě těší!“ Potřesení rukama.
„Tak si dáme oběd, co říkáte?“
Odsouhlaseno.
K jídlu byly podávány špagety, protože ty jediné se Tereza naučila vařit tak, aby se daly jíst a člověku zachutnaly – dokonce i s omáčkou!
Mlčelo se.

Tereza si právě zapisovala poslední události do deníku, když se ozvalo zaťukání. Zaklapla deník. Položila jej na stůl. „Dále!“
Dovnitř vešla Penelope.
„Co potřebuješ?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli začneme dělat něco směrem k mému poslání. Přece jenom jsem tu už týden a vysedávat mě moc nebaví.“
„Ovšem, to chápu,“ přikývla Tereza.
„Tak co budeme dělat?“
„Cvičit.“
„Cvičit?“ protáhla dlouhovlasá dívka. „Jess mi říkala, že mi pomůžeš s naplněním mého úkolu nebo osudu, jak tomu raději říkala, a my budeme cvičit?“
„Přesně tak,“ přikývla Tereza. „A mám pro tebe ještě jednu zprávu. Domluvila jsem se s profesorem Brumbálem, že se vrátíš do Bradavic a doděláš sedmý ročník.“
„Cože? To snad nemyslíš vážně, Angelo!“
„Smrtelně, Penelopo,“ odvětila klidně Caisová.
„Tak mi aspoň neříkej Penelopo!“
„Jak tedy?“
„Penny, tak mi říkali všichni.“
„Buď šťastná, že se vracíš za hradbu Bradavic,“ usmála se na svou svěřenku. „Užij si to tam, jak nejmožněji bude v tvých silách, protože to bude naposledy. Najdi si nové kamarády, lásky, cokoliv. Jen se nepřestaň usmívat na své okolí.“
„Tobě Bradavice asi hodně chybí, viď?“
Tereza přikývla. „Byla to nekrásnější doba v mém životě. Byli jsme všichni spolu.“ Zamrkala, aby zahnal slzy. Vzpomínky.
„A budeš mi psát?“
„Pravidelně!“ slíbila. „Půjdeme se naobědvat a potom v obýváku zkusíme nějaká kouzla, ano? Abys nemusela sedět na zadku.“

Divila se s jakou lehkostí, se Angela vyhýbá každému jejímu pokusu zneškodnit ji. Tolik různorodých kouzel vyslaných za sebou a nic, pokaždé se jim vyhnula, aniž by byla nucena použít hůlku na vytvoření štítu. Nemusela říct to hloupé slovíčko protego. Penny to nechápala a obdivovala ji za to. Kdyby to Tereza věděla, určitě by pověděla, že se není čemu obdivovat. Trénovaly každý den až do Penelopeina návratu do Bradavické školy. Penny se zlepšovala v rychlosti sesílání kouzel, ale Angelu přec nezasáhla. Pochopí..? Snad jednou.
Odjezd a kolotoč obyčejností lidského života započal. Hůlka byla odložena, místo ní si Tereza vzala do ruky pero – psala deník, psala dopisy pro Penny, vypisovala ceny k LP. Navštěvovala ministerstvo kouzel v Omaghu, stýkala se s přáteli, které měla ve městě; vyprávěla jim o Penny. Chtěli ji poznat. Tak prý o svátcích vánočních, až se vrátí zpět do Little Leightu. To není dlouhá doba.
Začal padat sníh, a tak Tereza začala vymýšlet, co by mohla darovat Strážkyni pod stromeček.

O vánočních prázdninách si děvčata s tréninkem nedaly pokoj. Tereza sice nechápala, k čemu jim to bude v budoucnu nápomocné, ale profesor Brumbál trval na tom, aby cvičily. Určitě jen pro jejich dobro.
Den před Silvestrem vzala Tereza Penny s sebou na ministerstvo, nechtěla ji nechávat doma samotnou. Penny se nejprve nechtělo, ale posléze byla ráda, že jela, neboť se seznámila s Christopherem Palmerem (jeden z machrů na „křížence“), o kterém prohlásila, že je to kořen k pohledání. Tereza ji proto co nejdříve z ministerstva zase odvedla.
Na oslavu Nového roku se Caisová a Hokiesová rozhodly, že ji budou slavit po mudlovsku – tedy pouštění rachejtlí a návštěva náměstí Basila Morrowa; což byla specialita Little Leightu, každou silvestrovskou noc, všichni zde. Takže se Penny seznámila s dalšími kamaráda, známými Angely – s Bess, Jane Woodovou a celou její rodinou, Ericem Pikem, Jamesem Scottem, jeho přítelkyní Sprague a s puberťáky, kteří často okupují Angelin obchod, s Paulem, Colbym, Bradleyim, Deborah a Gemmou. Vesměs to byli ztřeštěnci v jejím věku, takže si s nimi dobře rozuměla.
Ale to už se Penny opět musela navrátit do Bradavic, což znamená, že Terezy život se vrátí do starých kolejí – práce jako prodavačka, poradce na ministerstvu kouzel v Omaghu, posezení s přáteli v Little Leightu, uklízení, studování z knih, které jí daroval profesor Brumbál, psaní do deníku a psaní dopisů Penny do Bradavic, k tomu všemu se přidaly ještě kurzy vaření a počátek čtení mudlovské literatury, to brzy přeroste v pekelnou vášeň, čili člověk Angelu pomalu nespatří jinak, než s knihou v ruce. Nevadí. I takhle se dá vzdělávat.
A tak šel čas. Rychle. Neúprosně. Nezastavil. Penny podstoupila OVCE. Vrátila se zpět do Severního Irska.
Ještě než přišly Penny výsledky, čekala je jedna příjemná návštěva v podobně jedné maminy a dvou roztomilých chlapečků.
„Dáte si něco?“ ptala se hostitelka. „K pití, k jídlu?“
„Děkuji, nic, než jsme odjeli, dala jsem klukům najíst i napít, není třeba si dělat starosti,“ usmála se Jess a rozhlédla se po obývacím pokoji. „Ale zařídila sis to tady moc pěkně, jen co je pravda.“
„Taky jsem si dala záležet,“ řekla Tereza a významně se na McConorovou podívala.
„Nechceš mě provést domem, docela by mě zajímalo, jaká seš bytový architekt.“
„Klidně,“ pokrčila rameny Caisová, „vezmeš s sebou kluky?“
„Ona je Penny pohlídá, že jo?“ obrátila se Jess na dívku s vlasy šahajícími po pás.
„Ráda,“ přikývla Penny a popadla plyšového méďu, kterého si přinesl Brian.
Jess a Tereza odešly, paní domu vedla hosta přímo k sobě do pracovny, protože předpokládala, že jí bude chtít něco sdělit. Proč jinak návštěva? Proč tak okaté chtění prohlédnout si dům?
„Posaď se,“ Tereza ukázala na volnou židli, sama obešla stůl a usedla za něj.
„Musíme si promluvit!“ Jess nasadila vážnou tvář, bezstarostný úsměv byl tatam.
„To mi došlo, proč myslíš, že jsem tě vzala sem?“
„Už brzy se musíte vydat na Santa Isbel do města Kimage a odtud rovnou na Mount Sasari.“
„Ale Brumbál nepsal nic…“
„Tohle už nezáleží jenom na Brumbálovi, vy si musíte pospíšit, něco se děje, cítím to… mám takový dojem, že i Penny to nenechává chladnou.“
„Je pravda, že v posledních dnech byla taková roztržitá,“ zamyslela se Tereza.
„Přinesla jsem ti knihu, musíš si ji co nejdříve přečíst, dřív než měsíc bude v novu, protože den předtím sbalíš, sebereš Penny a přemístíte se do Kimage. A na nov… zkuste se dostat na Mount Sasari!“ Jess předala Terez knihu, naštěstí byla útlá, protože…
„A za jak dlouho je nov?“
„Za tři dny.“
„Cože? Takže mi chceš říct, že zítra mám dejchat vzduch jižní polokoule?“
„Už to tak bude.“
„To mám ale radost. A co mám asi udělat s obchodem?“
„Napiš na výlohu, že máš zavřeno, technické důvody.“ Jess v tom neviděla problém.
Caisová se zhluboka nadechla. „To bude chtít hodně kafe?“
„Prosím?“
„Mám přes noc co číst.“
„Bude tě to bavit, ale prozatím si to nech pro sebe. Je mi sice jasné, že ani ty nepochopíš, proč jsem ti ji dala přečíst, ale potom…“
„Nesnáším slovo potom. Bylo by tak krásné, kdybych alespoň jednou s předstihem věděla, do čeho jdu!“
„Někdy je lepší nevědět…“
„Jess prosím, nic už mi neříkej! Já bych tolik chtěla vědět…“
„Hlavně si ji přečti,“ Jess se zvedla ze židle. „Ukážeš mi tedy ten tvůj domeček?“
„Jistě,“ Tereza přikývla a taktéž vstala.
„Jo a ještě něco,“ vzpomněla si McConorová.
„Ano?“
„Hlavně ať je tam nahoře šťastná.“
„Jak to myslíš?“
„Bez problémů, protože jakmile jednou bude mít tu moc, tu sílu, už nikdy nebude jako dřív.“
„To jí to změní osobnost či co?“ zamračila se Tereza.
„Ne, ale ona bude vědět.“

„To je tak skvělé, že se konečně moje poslání rozhoupává,“ jásala Penny. „A kamže se jde?“
„Na Santa Isbelu.“
„A to je co?“
„Ostrov v Melanésii.“
„Co je to Melanésie?“
„Říká ti něco zeměpis?“
„Ne.“
„Aha,“ Tereza se odmlčela. „Santa Isbel je ostrov kousek od Austrálie.“
„V Melanésii, viď?“ zazubila se Penny. „A co to teda přesně je?“
„To jsou ostrovy v Tichém oceánu a neříkej mi, že nevíš, co je to Tichý oceán!“
„Jo, ten znám; velký, modrý, slaný, mokrý.“
„Úžasná definice. Máš sbaleno?“ zajímala se Caisová.
„Vše, co jsi chtěla, abych si zabalila, plus další věci, o kterých si myslím, že jsou nezbytné zase pro mě.“
„Skvělé,“ odvětila Tereza ve zkratce a mírně nakrčila čelo. Zná všechna kouzla, jež má? Pochopila podstatu toho, co jí Jess chtěla říci skrze útlou knihu? Trefí až na posvátný vršek hory Sasari? Proběhne vše, tak jak má?
„Co se děje?“ Strážkyně si všimla, že se Angela zamračila.
„Nic, jen přemítám, jestli jsem na něco nezapomněla.“
„Ty snad ani zapomínat neumíš,“ zažertovala Penny. Tereza se jen zachmuřila víc. Ale pak to napětí v jejím obličeji povolilo a ona se usmála: Strážkyně musí být šťastná. Žádné chmury…
„Dost si zavazadlo dolů, za patnáct minut mizíme.“
„Rozkaz,“ zasalutovala mladší dívka.
Brzy už to budeš ty, kdo bude dávat rozkazy, pomyslela si Angela.

„Připravena?“ Tak zněla otázka.
„Absolutně.“ Pevná odpověď.
„Pevně se drž.“
„Budu!“
„Ještě chvilinku a –“ Nestačila dokončit větu, přenášedlo odvedlo svou práci. Proč přenášedlo? Nebyla si jistá s přenášením na takové dálky. Ještě ne.
„Páni!“ zvolala ohromená Penny. „To je nádhera!“
„Jo a to ještě nevíš nic o tom úžasné hmyzu. Hni sebou, musíme si jít zamluvit pokoj.“
Angela, skryta ještě zelení, vytáhla hůlku a použila na sebe a Hokiesovou zaklínadlo z Brumbálovy knihy – to překladové. Poté už nebyl problém se ve městě optat, kde je tu nejlepší hotel (ne, že bych jich tu měli tolik). Zaplatit za pokoj. Vybrat si postel. Vyhnat havěť.
„Kdy se vydáme na cestu?“
„Zítra ráno.“
„Až?“
„V pět ráno se ti zdá pozdě?“
„V pět ráno?“ vykřikla Penny. „Tak brzo?“
Tereza přikývla. „Na cestu se musíme pořádně prospat, což znamená, že v sedm už budeme ležet v posteli a podřimovat, ano?“
„Jak jinak…“ protáhla Penny.

„Jaký byli tví rodiče?“ zeptala se do ticha Strážkyně. Tak náhle. Překvapivě. Až Tereza musela vyděšeně rozlepit oči. Né, teď ne, zoufala…
„No, normální.“
„To nemyslím… co dělali? Měla jsi je ráda? Oni tebe? Kde jsou teď?“
Přemýšlela, zdali má povědět o svých pravých rodičích či o imaginárních. Byla Angela Concealová. Konečné rozhodnutí je jasné: „Měli jsme se velmi rádi. Oba jsou už mrtví. Nevím, co dodat.“
„To zní, jako bys je ani neznala. Nic k nim necítila. To je divné. Já bych ti o našich mohla povídat hodiny a pořád bych věděla co! Tak kupříkladu, moje maminka milovala rodinu a Boha, nikoho více. Každou neděli, když jsem nebyla v Bradavicích, jsme chodili do kostela. Zapalovali svíce. Můj tatínek byl nejlepší léčitel u Svatého Munga. Určitě by ho mohl vést, kdyby… kdybych…“ potlačila vzlyk. Nechtěla, aby Angela věděla, že ji to tak sebralo, obzvláště kvůli tomu, co je čeká zítra. Ale slzy nešly zastavit.
Tereza to věděla, slyšela. Chvíli váhala, ale pak se zvedla a přesunula se k Penny. Objala ji. Ráno se probudily ve stejné posteli. Klidné. Vyrovnané. Víte, někdy je pláč dobrý ventil…

„Jak dlouho ještě půjdeme?“ ptala se udýchaná Penny. Už šly dobrých pět hodin.
„Zhruba hodinu,“ ozvalo se zepředu. Caisová byl i přes dlouhou chůzi plná energie. Však to takové měla natrénované. Znala to zde. Moc dobře věděla, že na vrchol vede i kratší cesta, ale bude lepší, když si Strážkyně pro novou sílu prošlape podrážky. Víš, Terí, pak už to bude jedno…
Slunce pražilo, jak jen mohlo. Pravé poledne. Všude byl vidět, slyšet, cítit život. Chvílemi Tereze připadalo, že se chvěje, čím blíž byly na vrcholku. Jako by se cosi vzbouřilo. Burcovalo vše kolem sebe. I Penny to cítila, myslím, že intenzivněji. Bylo to jako volání od nejmilovanější sestřičky, která se ztratila v lese. Už brzy…
A pak tam stály. Zpocené, ale šťastné. A Strážkyně byla volána. Silně. Neústupně.
„Angelo, já…“ poklekla. Sama. Síly ji nepoložily na kolena jako Jess a Terezu. Kdepak. Přivítalo ji s otevřenou náručí. Dotknout se koleny země byla její vůle a všichni to věděli.
„Teď už je to na tobě. Jdi za tím. Tvá polovina tě volá!“
Penny šla. Tam, kde voda vytékala na povrch, tam u té skály, kde hořel neuhasínající oheň, tam, obklopeny zelení, se to stalo. Ponořila se pod hladinu. Celá. A náhle, nečekaně a přitom tak přirozeně, jako když vychází slunce, začala voda zářit. Oheň vzplál silněji. Zvedl se vítr. Země se rozechvěla. Ona se vynořila. Vypadala tak jinak a přec stejně.
Jenomže ten pohled… Vyděšený, smutný a litující zároveň. „Proč jsi mi nikdy neřekla, že ta rychlost není tvoje?“
„Jak to myslíš?“
„Krev. Demies Cranagu. Bolest. Vlastnosti.“
„Neříkej to,“ Angela zavřela oči.
„Co ještě tajíš?“
„Vše, co musí být zapomenuto.“ Namáhavě se posadila na zem. Ne, takhle to být nemělo…
„Nesmíš zapomenout!“
„Penny, ty nevíš…“
„Co?“ vyštěkla.
„Vůbec nic.“
„Je mi to jasné.“ Otočila se a zmizela mezi stromy. Tiše. Rychle. Jako lesní víla.
„Penny, vrať se!“ volala Angela. Nemá to cenu.
Seděla na tom samém místě už několik hodin. Minulost ji dohnala. Neodejde. Zůstane. Splyne. Tvoří ji. Zmiz! Nemůže. Jsi to ty. Zraněná. Osamocená. Jiná než dřív.
„Přece tu nebudeš sedět do setmění, pojď půjdeme zpět do města,“ ozvalo se za ní.
„Myslela jsem, že už se nevrátíš. Že budeš naštvaná.“
„Víš, já… uvědomila jsem si, že kdybys chtěla, řekneš mi to. Jenomže je to pro tebe tak těžké, nemohla jsi. Nevím, proč lidem nevěříš, proč nechceš být zamilovaná, proč máš strach. Jsem tu a ty za mnou může kdykoliv přijít.“
Concealová se na i zvědavě zahleděla. „Neměla bych tohle říkat já tobě?“
„To je v pořádku,“ usmála se Penny. „Já to totiž vím.“

V hotelu na ně čekalo překvapení. Sova. Neměla je tu najít, teď to bude vědět. Následky?
„Tak už to neprotahuj, udělej to jako s náplastí,“ pobízela Angela Penny.
„Náplastí?“
„Mudlovský vynález, někdy vysvětlím, tak už to otevři a čti!“
„No, tak… tak dobře,“ hluboký nádech. Trhání papíru.
VÝSLEDKY ZKOUŠEK
OHAVNĚ VYČERPÁVAJÍCÍCH CELODENNÍCH EXAMENŮ

Vyhovující klasifikační stupně:
Vynikající (V)
Nad očekávání (N)
Přijatelné (P)
Nevyhovující klasifikační stupně:
Mizerné (M)
Hrozné (H)
Troll (T)

PENELOPE HOKIESOVÁ BYLA HODNOCENA NÁSLEDOVNĚ:

Přeměňování … M
Věštění z čísel … N
Bylinkářství … P
Čtení z Run … V
Obrana proti černé magii … P
Lektvary … V
Kouzelné formule … N
„Krásné! Gratuluju, máš výborné výsledky!“ pochválila Angela, neboť si vzpomněla na ty své.
„Ale co to přeměňování?“ posmutněla Hokiesová.
„To se sfoukne!“
„Máš pravdu, ale má to jeden háček.“
„Co myslíš?“ nechápala Angela.
„Brumbál se dozví, že jsme zde, a ty víš, že ho to nepotěší.“
„Nebudu řešit, jak jsi na to přišla, ale Jess má v tomto přednost. On není potomkem Rakwelisů.“
„To vskutku není. Ale má své plány. Intrikuje. Chtěl se vyhnout jednomu aspektu.“
„Jakému?“
„Uspěchanosti.“
„Copak –„
„Nech mě domluvit. Má strach ze dvou věcí; že nedokážu ovládnout své emoce a sílu rozdám do špatných rukou a to druhé je, že se vrátíme moc brzy.“
„Myslíš jako dnes?“
„Ne, mám na mysli z naší mise – zabezpečený tří ctností a předání živlů.“
„Co je na tom špatného?“
„Všechno a nic. Někdo mu řekl, co se má stát.“
„Jess?“
„Ne, někdo, dejme tomu, že přesnější. Někdo, kdo už to zná.“
„A ty víš, kdo to byl?“ zajímala se Angela.
„Ne, ale jednoho dne to zjistím. Existuje kdosi, jež soustřeďuje sílu na stejném principu jako Jess, jenomže ta její síla byla potlačena tím, že se stala matkou. Hádám, že ten někdo je muž.“
„Zajímá tě to čistě ze zvědavosti, nebo protože by nás mohl ohrozit?“
„Zvědavost je strašná věc. Nemusíš se tím vůbec zaobírat. Není to důležité. Pro tebe ne.“

102. Kapitola || 104. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník